tak a zase jinak...

jak jsem jí ukecal...

2011-11-21T15:43:00.002+01:00

To jsme takhle jednou s paničkou vyrazili na tradiční procházku. Chodíme tudy hodně často, teda když panička přijde domů ještě za světla a nemusí zase rychle někam běžet (to mě teda pěkně štve, abych vám řekl). Ale nevím co to, nešli jsme hned domů, jak bývá zvykem, ale ještě mě panička zavedla do výběhu, kde mám každý ráno rande s Aidou (krásná vlčáčí fenka). Tak jsme se honili za míčkem, přetahovali se o klacíky, skákali... no co vám budu povídat, byla to švanda. Tak jsem jí chtěl potěšit a donesl jsem novou hračku, takový krásný super polínko, občas tam z toho trčel nějakej drát, ale to přece nevadí. Jenže když to panička viděla, tak mi ho vzala. Potvora jedna. Tak jsem hodil smutný očko, jak to umím a ona našla snad ještě lepší. Takovej velkej klacík. To vám bylo bájo. Skákal jsem, hopsal jsem, běhal dokola - s klacíkem, samozřejmě. Jenže za chvilku už mě tahala domů, jestli jí byla zima nebo co? Nechápu. A víte co bylo nejhorší? Klacík prej měl zůstat venku, v tom dešti. No chápete to? Vždyť to přece nejde. Tak jsem se rozhodl. Kámoš půjde s náma. Ale ona mi ho vždycky vzala a hodila pryč. Tak jsem jí ho zase donesl. Jenže potom už mi dala košík, takovou tu otravnou klícku na pusu. Tak jsem se naštval a hrabal si kámoše klacíka před sebou. A tak jsem jí zmákl. Najednou roztála, sundala mi tu klícku a konečně jsme mohli jít domů. I s kámošem :-)

Ahoj, to jsem já

2011-11-21T15:24:00.002+01:00

Ahoj, chci se vám představit.
Jmenuju se Jerry (panička povídala) a podle ní a jejích kamarádů jsem asi roční puberťák, kde se prolíná krev labradora a dobrmana, takže přiznávám, jsem trošku kvítko, ale hodný a moc.
Když vám povím, jak jsme k sobě s paničkou přišli, tak mi asi nebudete věřit, ale jsem za ní rád. Byl jsem na výletě s rodinkou (s tou minulou). Jeli jsme takovou tou plechovou krabicí (vy tomu říkáte auto), najednou se to zastavilo a já už se těšil, že jsme na místě a budeme spolu běhat. Ale nevím, jak se to stalo, najednou jsem běhal sám a ta plechovka i s rodinkou pryč. Špatnej vtip, to vám povím. Tak jsem pár dní prozkoumával okolí a hledal, kam se mi zaběhli, ale nikde ani stopa. Prošel jsem pár míst, kde mi dali něco na zub, kde mě pohladili. A jednou jsem se chtěl pořádně proběhnout a zahlídl jsem dva lidi, jak hrozně rychle utíkají, tak jsem se přidal. Doběhli jsme až na takový místo, kde takových lidí bylo víc, krásně tam vonělo jídlo, našly se ruce, který mě pohladily. A víte co bylo nejlepší? Byl tam takovej malej kámoš mýho druhu a tak jsme se honili po okolí, prošmejdili jsme další schovky, kam lidi dávají jídlo a když jsem se vrátil, ty běhací lidi byli fuč. Ale najednou se tam objevila taková holka, která si se mnou začala povídat, dala mi najíst, napít, promluvila, pohladila. Ta se mi líbila. Tak jsem si řekl, proč ne, nemuselo by to bejt tak špatný aEda (ten malej kámoš mýho druhu) se se mnou podělil o pelíšek, o misku i o jídlo. Panička sice zkoušela se mě zbavit, ale já se nedal. A najednou to byly dva měsíce a bylo jasný, že k sobě prostě patříme.
A tak jsem si našel novou paničku...

na skok?

2011-10-10T14:05:00.003+02:00

Nebudete tomu věřit, ale mám nutkavou potřebu se zase svěřit...

S tím, jak mě nehorázně štve, že si někdo myslí, že dokáže předvídat, jak se budu chovat, že mě zná jako svý boty, že dokonce snad ví, jak uvažuju... NEVÍ! To, že byl svědkem několika mých bouřlivých reakcí přece ještě neznamená, jak mě má zmáknutou...!!! Není expert na všechno, není, není!
Jo a taky mě štve, jakou venku udělali zimu...
Howk!